Kola mého bicyklu prorážela mlhu a rozjížděla kaluže na staré asfaltce v tichých kopcích Šumavy. Jeli jsme s tátou beze slov pochmurnou krajinou a přijeli k zchátralé kapličce. Zůstala jsem stát v úžasu. Ze strženého obrazu prorostlého rzí na mě hleděla Madona, jejíž tvář byla skrápěna deštěm.

Inscenace je inspirovaná osobním zážitkem jednoho nečekaného setkání, které se po letech opět vynořuje z hlubin paměti a ožívá. Sólový zpěv s tanečním pohybem, světlo s mlhou, voda s kovem, chvíle harmonie a chvíle úzkosti vedou společný dialog o věcech, kterých se smíme dotknout jen ve vzácných chvílích. Paměť léty zarůstá rzí a detaily malby v kapličce se vytratily. Místo toho vzniká obraz nový, složený ze vzpomínek, snů a asociací, které nabývají svou podobu v divadelním obrazu. 

Jaké to je, zažít něco, co nás spirituálně přesahuje? Někomu se to stane v malé zapomenuté kapličce, jinému při setkání s výjimečným člověkem, někdo na tento moment čeká celý život. Tvůrci inscenace zvou ke společnému obřadu, malému zastavení a ztišení se.