Adriana Štefaňáková pracuje napříč choreografií, instalací, performancí a imerzivní prostorovou kompozicí. Rozvíjí tvorbu, která se pohybuje na hranici divadla, výstavy a performativní zkušenosti. Její praxe zkoumá tělo jako místo proměny, kde se pohyb stává jazykem formovaným tlakem, vnímáním a přítomností. Na vizuální a instalační složce projektu spolupracuje s Liubov Maltseva, vizuální umělkyní, jejíž tvorba a disciplinovaný přístup k obrazu a prostoru zásadně inspirují a formují vizuální vrstvu díla.

Její projekt Triptych: Genesis / Metamorphosis / 6’7 se rozvíjí jako vrstvená choreografická struktura sledující cestu od vzniku k fragmentaci. Opírá se o biblické motivy stvoření, kafkovské pojetí proměny a současnou kulturu digitálního šumu. Vytváří fyzickou i konceptuální trajektorii od jednoty k rozpadu, kde tělo není chápáno jako fixní identita, ale jako něco neustále formovaného pohledem, tlakem a zkušeností.

V jednotlivých částech se práce posouvá od předreflexivní jednoty v Genesis, přes sociálně a percepčně formovanou proměnu v Metamorphosis, až k fragmentární logice 6’7, kde se význam rozpadá do opakování, chyby a neuzavřeného tázání. Opakující se motiv 67 funguje jako nestabilní symbol současného informačního přetížení a sdílené absurdity, zatímco otázka Why is the grass greener over there? zůstává jako otevřená smyčka touhy a posunu.

UPOZORNĚNÍ: v představení je použit stroboskop.

Formát večera

Součástí formátu je performativní část, instalace a improvizační jam. Performance probíhá na vymezeném scénickém prostoru a je hlavním nositelem choreografické struktury díla, zatímco instalace rozšiřuje prostředí celé události a umožňuje divákovi vstupovat do jiného režimu vnímání. Improvizační jam pak otevírá živý situační moment, který reaguje na přítomnost, atmosféru a konkrétní konstelaci lidí v prostoru.

Divák zůstává v roli diváka a pohybuje se volně prostorem, kde si volí vlastní způsob sledování a vnímání díla. Nejde o participaci v tanečním smyslu. Tělo performera zůstává soustředěné na scéně, zatímco vztah mezi scénou, instalací a publikem vytváří vícevrstvou zkušenost.

Celý formát tak stojí na souběhu choreografické performance, prostorové instalace a improvizovaného jamu, které společně vytvářejí otevřený, ale strukturovaný imerzivní celek.