“Už jenom nějaký Bůh nás může zachránit.”, řekl před svou smrtí jeden filozof, aniž by dodal, jak ten zachraňující Bůh bude vypadat. Bude ženského rodu, nebo mužského? Bude ošklivý, krásný nebo bez rysů? Přijde a na tváři bude mít dětský úsměv ? Nebo se zjeví v podobě katastrofy, ničivé tsunami? Bude hlásat odvážné teze, šeptat nebo bude mlčet? A chce vůbec člověk, aby byl zachráněn? A od čeho, nebo od koho? Od sebe sama? Je vůbec záchrana možná bez nového zrození? A jak by mělo takové nové zrození vypadat? Bude nutná rituální oběť? 

Flash. Můj syn se dívá ke slunci a já s ním. Flash. Každý z nás vidí něco jiného. Nepatrná hrůza způsobuje úzkosti v podobě nenažrané medvědí tlamy. Co když dojde k zatmění a bude existovat věčně? Flash. Pro osvobození ducha je potřeba spáchat rituální vraždu. Flash. Empatie! Vcítění! Tanec ďábelských stvoření Kukeri, kteří chrání sny malých dětí. Flash. Život je pouhá předpona k jinému stavu bytí! Flash. Není nutné rozumět, nýbrž věřit.

Upozornění: Představení obsahuje nahotu. 

 

---

 

Čtěte krátký rozhovor s režisérem představení Petrem Boháčem:

Třetí díl Constellations III se nazývá My Son looking to the Sun. Můžete víc vysvětlit, jak motiv dítěte v představení figuruje?

Nemůžu to vysvětlit, protože při každém pokusu o racionální uchopení se dostanu na tenký led banality. A to odmítám. Ale cítím, že se Miřence, Markétě, Sáře podařilo něco, co v sobě nese esenci podtitulu. Musíte se zeptat jich. Každopádně se to dá číst tak, že to vše je o našich dětech s tím, že i my sami jsme děti. Možná prožíváme bdělý sen o tom, jak pozorujeme slunce v zatmění, díváme se do černé propastné díry, která pro jednoho znamená děs a pro druhého zázrak.

Ve vašem soukromí zrovna nedávno nastala velká změna, narodil se vám potomek - jak se tato skutečnost promítla do procesu tvorby závěrečného dílu trilogie - změnil se nějak více váš původní umělecký záměr?

Jestli si pozorně přečtete kredity, tak mezi nimi naleznete řádek režisér a vedle něj Smrt Autora. Můj původní záměr se změnil natolik, že nebude realizovaný vůbec, a přesto necítím, že by holky z mého záměru uhnuly. Vlastně mi nabídly radikálnější podobu mého uvažování a já jsem musel opustit zkušebnu a už nikdy jsem se do ní jako režisér nevrátil. 

Máte po uzavření trilogie pocit završení? Dokončenosti? Nebo ve vás zůstalo ještě něco nedořečeného a můžeme se těšit na epilog?

Epilog nebude. Nedořečenost zůstává. Ale Konstelace se završily. Zjistil jsem, že svému myšlení nemůžu uniknout, že mě vždy dostihne. Proto se v budoucí trilogii vrátím k tomu, co je mi nejbližší, k přesahu, k tomu, co existuje "za", co může být z určitého pohledu nahlíženo jako radikální přítomnost, z jiného jako extrémní tělesnost. Kladu si otázku, kam až umění, tanec může zajít? Jsem vnitřně odhodlaný dotknout se limitů.

V každém díle byla výrazná hudení složka, ať už se o živou hudbu postaral Orchestr BERG nebo Martin Tvrdý, do této inscenace jste si vybrali zpěvačku a skladatelku s melancholickým hlasem Never Sol, čím vás inspirovala?

Sára mě inspirovala tím, že mi nabídla koncept bez hlasu, to znamená zcela něco jiného, než jak ji popisujete. Jak jsem již zmínil, všechny tři performerky zvolily radikální přístup. A toho si velmi vážím. 

Je představení taneční, nebo spíše pohybové?

V současném tanci se nelze ptát tímto způsobem. Kdo je schopen rozhodnout, co je taneční a co je pohybové? V našem případě jde o komplexní zážitek, o pokus o rituál. Zapomeňte na tanec. Zapomeňte na pohyb. A přijďte se podívat na nás. 

Jak se těšíte se na premiéru?

Netěším! Premiéry vždy silně prožívám, proto si je neužívám.