Každý člověk je takový osamělý kovboj, do kterého se otiskává krajina, která ho obklopuje - hory, město, svět myšlenek, obrazů, ideálů, ikon a lidského chování. Ocitáme se na prahu rozsypané doby, kdy můžeme přestat hledat na mapě návodů, ve stopách hrdinství a v poušti vzorů a vzpomínek z minulosti. Můžeme rýsovat vlastní individuální mapy, kde nevládne hierarchie mezi našimi příběhy a kde jemnost, nejistota a pochyby jsou kvalitou stejně jako rozhodnost, síla a neohroženost. Co všechno by mohl a měl pojmout ideální kovboj v dnešní době? Jaký by byl ideální kovboj v podobě muže - Tomáše Janypky? Osamělost jako otázka i odpověď. 

“Once upon a time, there was a man, or a boy, a cowboy.“

Site specific v koprodukci s Tanec Praha z.ú a Ponec - divadlo pro tanec. V představení se mluví anglicky.

z rozhovoru s kovbojem Tomášem Janypkou
 

Co pro tebe ztělesňuje archetyp kovboje? 

Kovboj je pro mě popkulturní ikona. Také někdo, kdo se stará o zvířata v krajině. Praktické povolání, které se v různých podobách vyskytuje po celém světě. Kovboj je také hledačem diamantů a nerostných surovin v drsné krajině. Je to osamělý jezdec a muž činu. (…)

Řekl bych, že mě osobně zajímá role muže, který dokáže poznat sám sebe. Muže, který je silný a poctivý, ale dokáže ukázat i svou křehkost. Muže, který má svůj názor a dokáže se postavit za slabší.
 

Je změna narativu související s MeeToo a genderovoou diverzitou pro kovboje něco jako lidská činnost pro planetu? Jsou dosavadní/tradiční podoby maskulinity tak, jak je známe, na vymření?

To je opravdu těžká otázka, která vyžaduje hlubokou reflexi. V první řadě si myslím, že bychom neměli zapomínat na to, že jsme všichni jen lidé. Každý žijeme se svou rasou, pohlavím, zázemím, genetickou výbavou, privilegii a tak dále. Když zkoumám podobné otázky, cítím, že je v první řadě třeba se zamýšlet nad tím, jak fungujeme a kam všude sahají pravidla stanovená muži. Je totiž pravdou, že stále není v pořádku mnoho věcí, které plynou už jen z toho, jak je designovaný veřejný prostor, ve kterém se pohybujeme. 

Co se druhé otázky týče, osobně mám pocit, že probíhá nenávratná společenská změna. Že se nacházíme v historickém okamžiku, kdy se nastavují nové společenské dohody. Asi i proto cítím, že osobně potřebuji jít víc do hloubky, lépe pochopit minulé i současné podoby maskulinity. Možná to potrvá dalších několik dekád, kdo ví.  

Jaké ze současných podob maskulinity ti imponují? Které atributy by sis přál, aby se v současné a budoucí podobě maskulinity normalizovaly?

Těžká otázka. Pohybuji se primárně ve specifické umělecké komunitě, ve které je řada věcí nastavených celkem otevřeně, s důrazem na respekt a péči. 

Pokud se zamyslím nad těmi inspirativními modely, je to určitě otec pečující o dítě, různé kombinace mateřské a otcovské péče. Potom schopnost a možnost mluvit o citlivých věcech beze strachu z odsouzení. Uvědomění si vlastních privilegií. Caring, péče, upřímnost.

Přál bych si, aby si muži více naslouchali navzájem, ale nakonec i sami sobě, svému vnitřnímu hlasu. Abychom se už posunuli od neustálého a všudypřítomného soupeření (who got the bigger dick).

Aby byli otevřenější a víc respektovali jinakost. Aby dokázali artikulovat své pocity. Aby emočně vyrostli a převzali odpovědnost za své jednání. Aby se nebáli být křehcí a být sami sebou. Aby naslouchali tomu, když se někdo ozývá s tím, že něco není v pořádku. A netrvali na tom, že mají vždycky pravdu. 

Přeji si víc mužů s feministickými ambicemi a přijetí různorodosti a respektu k individuálním potřebám.