Taneční rozjímání o tom, co se neodvažujeme vidět v denním světle.

Sólové taneční a pohybové představení italské performerky Sary Bocchini zabývající se tématem insomnie a změněným vnímáním skutečnosti.

Zkoumá fenomén nespavosti a představ zobrazených ve snech. 
Dává věci do neobvyklých souvislostí. 
Odhaluje tělo v jeho zranitelnosti. 
Zkoumá hranice našeho vnímání. 
Dotazuje se na naše mínění o tom, “co je skutečné”. 
Ptá se, zda jsme připraveni se obětovat. Jsme?

Být vzhůru v době, kdy člověk obvykle spí. Během bezesné noci je smyslové vnímání posunuto. Bolest je prudší. Samota je absolutní. Na prahu mezi vědomím a usnutím se dějí zvláštní věci: myšlenky vstupují do říše, do které se v denním světle neodváží; střípky snů rozmazávají obrysy objektů; tělo se stává terénem, ve kterém se snaží projevit skrytá napětí. Smrtelnost je skutečnost tak opravdová, jako to tělo neschopné odevzdat se spánku.

MONSTRUM_and here I am blind se zabývá spánkem, sněním, nespavostí a prolnutím všech těchto tří stavů. Stavem existence, ve kterém není už možné jasně říci, zda jste zažili něco skutečného, nebo jste o tom pouze snili. Opravdu “pouze”? Cožpak není noční sen opravdový?

Jak se to, co považujeme za realitu, projeví v nejtemnější noční hodině? Co zůstává za blížícím se a postupujícím strachem, nadějí, rozčarováním, štěstím, smutkem? Jak dlouho jsme schopni snášet toto nahlédnutí do temnoty?

Monstrum popisuje anatomii nespavosti: neklidný proud tlaků pod kůží, hroucení, hlodání, změn. Ztělesňuje toulání a nutkání zmatených vjemů. Vyčerpání způsobené neschopností vypnout a ubírat se do snů či do nicoty. Popisuje úzkost z pokračování.

Představení testuje podvědomý přístup k dramaturgii a snaží se znovu vyvolat neuchopitelnou logiku, kterou zažíváme během snění. Zdá se, že věci se náhle vynoří z chaotického magmatu, leží jedna vedle druhé a dožadují se zviditelnění. Pohyb tímto magmatem je proud vědomí, shluk fragmentů, neviditelná bytost, která neustále přetváří svou úroveň existence v čase a prostoru.