Jak být spolu?

Už samotný název napovídá - půjde o duety, tedy dvě těla, dva lidé jako minimum pro vznik společenství. Ve věku, kdy se prohlubuje individualismus a osamělost, se tvůrci rozhodli zkoumat možnosti jak se setkat, jak spolu komunikovat beze slov. Jak být spolu, když pocházíme z velmi odlišného prostředí a kontextů? Co v dnešní době znamená porozumět si?

Společně s tanečníky a performery se v divadle PONEC totiž setkávají i lidé, kteří na jevišti nikdy předtím nestáli. Duety totiž vznikaly netradiční formou skrze workshopy – kdy se performeři a tanečníci Tereza Ondrová, Viktor Černický a Sai poprvé setkávali s osobou, kterou před workshopem neznali. Setkání probíhala na základě jednoduchého skriptu. Účastníci workshopu byli jak aktéry, tak svědky těchto setkání. Každý Duet také prověřoval naše představy a předsudky, ale i schopnost vnímat blízkost a sympatie. Setkání mezi dvěma cizími lidmi se zaměřovalo na vzájemnou pozornost a přítomné tělo.

Inscenace Duety je založená na minimalismu, výsledné psaní pohybu na jednoduchosti, ale také náhodě, která mezi danými lidmi ten večer vznikne. Je to portrétování lidí a jejich vztahů probíhající přímo před vašima očima.

Jak zprostředkovat a vytvořit prostor, kde je možné na chvíli zpomalit?  Jak zaznamenat takový druh setkání skrze tělo ve výslednou inscenaci? Jak uchopit komplexnost lidského vztahu, který se odehrává na úrovni sociální rozdílnosti, genetiky, barvy vlasů, našich emocí atd. A jak se na taková setkání dívat?

 

Rozhovor s Petrou Tejnorovou

1. Co bylo pro tebe impulsem k tvorbě projektu?

Tak už v předchozí inscenaci (sice netaneční) jsem se svým způsobem zaměřovala na téma společenství a setkání. Bylo to v Proslov k národu, na Nové scéně Národního divadla, hledala jsem, jak se setkat s diváky NS ND, jaké společenství lze s diváky večer vytvořit - v rámci takové instituce, jako je ND. Jak si porozumět s někým, kdo nemá stejné názory, kdo pochází z velmi odlišného prostředí a kontextu? Co v dnešní době znamená porozumět si? A odsud už to byl jen krůček ke konverzaci beze slov, chtěla jsem pracovat s tělem, protože tělo nás všechny spojuje. Vycházela jsem také z čerstvé osobní zkušenosti, z návštěvy projektu Building Conversation. Od určité doby se totiž snažím neustále zpochybňovat důležitost divadla, a tím pádem i vztah vůči obecenstvu. A tak se samozřejmě začínám častěji ptát, co může divadlo nabízet, a je jedno, zda je to taneční divadlo, pohybové divadlo nebo alternativní či činoherní. Baví mě rozvíjet strategie vnímání. Vzhledem k tomu, že je mi vlastní spíše překračování hranic než jejich stavba, tak díky překračování hranic mezi tancem, divadlem, instalací, performance, sociálním experimentem atd. se divák nejen „divá na něco“, ale také „prochází něčím“ -  pozoruje, ponoří se, snaží se porozumět, vzdálí se… A tak moje snaha a impulzy k tvorbě vycházejí také ze zkoumání povahy samotného divadla, diváka a vnímání.

2. Můžeš nám přiblížit proces vzniku a dílo samotné? 

Od začátku zkoušení a celého výzkumu jsme si začali zvát na zkoušky lidi, které neznáme, kteří nejsou zvyklí pracovat s tělem. Napsali jsme několik výzev nebo jsme oslovovali osoby, které jsme jen tak potkali, třeba nám prodali lístek do kina a už druhý den jsme spolu byli na sále zkušebny nebo v prostoru galerie. Tato setkání nás překvapovala a ukazovala nám, že je potřeba zpomalit, abychom viděli detaily, které se pro nás staly možná takovou samozřejmostí, že je už nevidíme. Třeba že v samotném postoji těla lze zahlédnout celý život daného člověka. Postupně jsme začali vyvíjet také výsledný tvar, ten je založený na metodě REAL TIME COMPOSITION. Využili jsme formátu tanečního večera a divadelního sálu proto, abychom uspořádali setkání několika lidí, kteří by se za normálních okolností nepotkali. Za tvorbou Duetů je hodně hodin práce se strukturou, kompozicí, ale také náhodou. Duety tak nabízí prostor pro sdílení intimity, radosti, empatie, ale i rozpaků a všech těch křehkých věcí, tedy i minimalistických a autentických pohybů, která naše setkání utvářejí. V Duetech prostě mluví naše těla. 

3. Můžeš nám říct více o TEMPORARY COLLECTIVE?

Pod oficiálním názvem platformy TEMPORARY  COLLECTIVE  fungujeme od roku 2018. Ale s Terezou Ondrovou  spolupracuji už od inscenace KOLIK VÁŽÍ VAŠE TOUHA (VERTEDANCE), takže od roku 2012. Michal Somoš (další člen nové platformy) produkoval skoro všechny moje nezávislé projekty a začátek naší spolupráce je také kolem 2012, začalo to s LIFE SHOW v divadle Archa. Poprvé jako konkrétní trio jsme se setkali v taneční eseji o vnímání s názvem You are here. S Terezou nás spojuje také styl humoru a vlastně i ironie se kterou rády pracujeme, což je vidět třeba na taneční inscenaci SAME SAME, která vznikla ve spolupráci s belgickou choreografkou Karine Ponties,  nebo v inscenaci POJĎME NA TANEC či v NOTHING SAD. Společně s dalšími členy Temporary collective (TC) - fotografem Markem Bartošem a hudebníkem Dominikem Žižkou  jsme také natočili krátký film HALÓ? JE TAM NĚKDO?, což byl takový dokument určený dětem a dospělým, co mají rádi tanec a sci-fi. No a nově založená platforma TC navazuje na tuto skoro osmiletou inscenační tradici, naše první dvě věci pod hlavičkou TC jsou však DUETY a na Jatkách78 live cinema PUTINOVI AGENTI.