Zvon v kostele odbíjí. Čas čeká. Čas poletuje. Čas se rozpíná. Čas se tiší. Čas se propadá. Čas vzpomíná. Čas sní. Čas v neuroze tiká. Tři ženy prožívají magický rozměr jednoho obyčejného všedního dne.

Vše může být magie, imaginace, realita i sen. Hranice jsou překračovány nikoliv z jedné perspektivy, nýbrž z různých úhlů pohledu a pocitů. 

Symbióza tance, působivého vizuálna a podmanivé hudby spojené s prostorovým zvukem láká diváka k sobě samému, k jeho vlastnímu podvědomí. 

Recenze

Čas je tu vše. Čas je znělý zvon, visící nad schody. Čas je nervózní svědění tikajícího metronomu. Čas jsou šípy, které zabodnuty do země tvoří tvar kruhu; čekají na příležitost. Čas je prostor zvukového designu, energicky členěného znělými údery „živého“ zvonu. Čas je imprese. Tři tanečnice se jím prodírají k sobě – k závěrečnému sesterskému objetí. (...) Je to událost sezóny.

Nina Vangeli, Divadelní noviny

Společně prožitou euforii z hromadného tance zklidňuje objetí, kdy se těla tanečnic téměř spojí v jednu masu. Jemně se o sebe otírají tvářemi. Zažíváte intenzivní moment, velmi něžný, křehký, prostý jakéhokoli sexuálního podtextu, až máte chuť se k performerkám přidat nebo rovnou spočinout jako dosud nenarozené miminko v lůně své matky. (...)

Jako byste se probírali ze snu a postupně se vraceli do reality. Constellations II jsou ryze tanečním dílem ve vizuálně lahodící scénické krajině.

Daniela Machová, Taneční aktuality 

Sdílet společný prostor a čas a ve společném prožitku se dotýkat reality i magie, tranzu. Režisér Petr Boháč nechává na scéně vstoupit do tohoto rituálu sdílení tři tanečnice – Markétu Vacovskou, Kristýnu Šajtošovou a Cecile da Costa, divák přihlíží a vnímá především celistvost tohoto výjevu, který je místy náročný na udržení pozornosti.

Lucie Kocourková, Operaplus