Rozhovor s tanečnicí a choreografkou Cécile Da Costou

Autoři: Martina Měšťanová, ProFitArt
Foto: Zoe Hayter

Proč vlastně tancuješ?

Tancuji, protože skrze tanec se cítím živá. Protože díky tanci prožívám hlubokou radost bez kompromisů. Protože mi to dává zkušenost času v čase, konkrétní dočasnost, která je občas závislá na emocích a občas mi přináší buď zpomalení nebo zrychlení v závislosti na mých potřebách. Jestliže jednou přestanu být tanečnice (na scéně), doufám, že zůstanu až do posledních dnů mého života tancující (tedy osobou, která žije pohybem těla, pohybem ducha, která žije neustálou přeměnou).

Které bylo tvé první profesionální představení?

Mé první profesionální představení jsem odehrála na scéně DAMU v Disku. Byly to Sclavi režiséra Viliama Dočolomanského. Šíleně jsem se bála, myslela jsem, že omdlím, než jsem vstoupila na jeviště.

Proč jsi zůstala v České republice?

Zůstala jsem v České republice, protože mě fascinovala práce souboru Farma v jeskyni. Pak jsem se zamilovala a totálně se tak k Praze připoutala. 

A žiješ ráda v České republice?

V Čechách žiju ráda, ne že bych byla nějak silně připoutána k místní kultuře nebo způsobu, jakým se zde vytvářejí sociální vazby, ale za 13 let zdejšího života jsem si již našla kamarády, osoby, na kterých mi záleží, lidi, s kterými ráda pracuji a prostředí, v kterém se již orientuji a kterému mohu nabízet svou práci.

A s tím, co mě trápí, co mi vadí a občas i zraňuje, vše to, co nemám ráda, s tím vším pracuji, nemyslím, že by existovalo místo, kde by bylo vše růžové.

A jaké důvody tě vedly k vytvoření inscenace Roselyne?

Vytvořila jsem Roselyne, abych si odpověděla na otázku, kterou jsem měla v hlavě již velmi dlouho. Nejsem Roselyne, jestliže se mi podobá, tak jen zlehka. Přesto je pro mě něčím, co mi kladlo otázky. 

Roselyne byla skutečná žena, která umřela před 15. lety. Chvíli předtím než umřela, ve chvíli, kdy velmi trpěla bolestmi a já ji řekla, ať si zavolá ošetřovatelku, aby ji dala uklidňující prášky, mi odpověděla: “Nechci ji rušit.”

Tato věta zůstala po dlouhou dobu ve mně a já si kladla otázky, zda se Roselyne snažila celý svůj život nerušit ostatní a pokud tak učinila, musela se vzdát poslechu svých vlastních tužeb, potřeb, snů, pošetilostí. Toto je výchozí bod inscenace. Druhou inspirací inscenace je fotografie ženy, kde vidíme pouze paže a lýtka této ženy, protože zbytek těla je schován za smrkem. Tato žena, aby mohla existovat, měla potřebu splynout s dekorací. Roselyne má také potřebu splynout s dekorací a občas má potřebu se odhalit.